♥ Every women needs a man, that will ruin their lipstick, and not their mascara.

Srpen 2007

Černobyl

23. srpna 2007 v 11:20 | Černobyl
Černobylský experiment
V tu noc z 25. na 26. dubna 1986 všichni v budoucnu zodpovědní za jadernou katastrofu v Černobylu spokojeně spali. Ministři Majorec a Štěrbina, prezident Akademie věd SSSR A. P. Alexandrov, předseda státního atomového dozoru E. V. Kulov a dokonce i ředitel černobylské elektrárny V. P. Brjuchanov a hlavní inženýr elektrárny N. M. Fomin. Spala Pripjať, spala Moskva.
Vše začalo den před havárií, kdy bylo zahájeno plánované odstavení 4. bloku elektrárny. Před odstavením měl být proveden celkem běžný experiment. Měl ověřit, jestli bude elektrický generátor (poháněný turbínou) po rychlém uzavření přívodu páry do turbíny schopen při svém setrvačném doběhu ještě zhruba 40 vteřin napájet čerpadla havarijního chlazení. Tato elektřina je pro bezpečnost reaktoru životně důležitá: pohání chladící čerpadla, regulační a havarijní tyče, osvětluje velín i řídicí pult. Plánovaný průběh experimentu zněl: Snížení výkonu na 25-30 % (700-1000 MW tepelných), což je nejnižší výkon, při kterém je povolen provoz tohoto typu reaktoru. Dále odstavení první ze dvou turbín, následné odpojení havarijního chlazení (aby nezačalo působit během testu) a nakonec přerušení přívodu páry.


25.dubna


01:00:00
Jak probíhal experiment skutečně? Experiment byl pojímán jednoznačně jako elektrotechnická záležitost, a proto jej začali řídit elektrotechnici, nikoliv specialisté na jaderné reaktory. V jednu hodinu po půlnoci začalo snižování výkonu v reaktoru.

13:05:00
Nejprve byl snížen výkon reaktoru na polovinu a byl odstaven první turbogenerátor. Krátce poté byl odpojen systém havarijního chlazení reaktoru, aby nezačal působit během testu.

14:00:00
Dispečer Ukrajinských energetických závodů žádá o odklad testu - blíží se svátky (1. máj), továrny potřebují dohnat plány. Test je tedy odložen o téměř 9 hodin. Obsluha však již na tuto dobu nechává odpojen systém nouzového chlazení reaktoru, přestože je to v rozporu s předpisy. Odklad způsobil, že pokračování v experimentu prováděla nová směna, která na něj nebyla připravena.

16:00:00
Ranní směna odchází. Pracovníci této směny byli v předchozích dnech seznámeni s testem a znali celý postup. Speciální tým elektroinženýrů zůstává na místě.

23:10:00
Odpolední směna pokračuje opět ve snižování výkonu. Tým elektroinženýrů je unaven.

26.dubna


00:00:00
Dochází k vystřídání odpolední a noční směny. Směna Alexandra Akimova nastoupila v 0:00, to je hodinu a 25 minut do výbuchu. V noční směně je méně zkušených operátorů, kteří se navíc na zkoušku nepřipravovali.

00:31:37
Akimov Djatlova upozorňuje: "Anatolii Stěpanoviči, hladina výkonu je pod bezpečnostním limitem 700 MW. Výkon klesá příliš rychle."
"Jediné, co tady nefunguje je ten váš naprosto neschopný personál", křikl neústupný a k zaměstnancům hrubý Djatlov.
Djatlov se rozhodl provést test při 200 MW přesto, že směrnice uvádí 700-1000 MW.
"Reaktory chyby nedělají, jenom lidé", řekl Djatlov.

00:38:26
V průběhu přípravy testu mají operátoři problémy s udržením stability výkonu reaktoru. Chybou Toptunova nastal prudký pokles výkonu reaktoru až na 30 MW tepelných tzn. prakticky zastavení štěpné reakce (nestabilní stav). V tu chvíli měli operátoři experiment ukončit a reaktor definitivně odstavit. Dostali jej totiž do značně nestabilního stavu mimo oblast povoleného provozu. Aby dosáhli zvýšení výkonu, zapínají operátoři přídavné oběhové čerpadlo. Vlivem silného ochlazování však klesá tlak a tím se výkon ještě snižuje. Za normálních okolností by v takovém případě reaktor zastavily automatické havarijní systémy. Ty však obsluha úmyslně odpojila.
Reaktor se úplně zastavil. 0 W. Djatlov nařídil vytáhnout všechny regulační tyče z reaktoru (osudná chyba).
Toptunov: "Měli bychom reaktor odstavit. Tak mě to učili ve škole." Akimov souhlasí.

00:42:07
Pod nátlakem zástupce hlavního inženýra se však pokračovalo dále. Djatlov trval na pokračování v testu. Operátoři pokračovali - měli strach z propuštění, přitom se dopustili několika závažných chyb. Při 30 MW tepelných experiment nejde provádět. Aby zvýšili výkon, nechali na příkaz Djatlova vysunout regulační tyče (schopné zastavit v nouzi reaktor) výše, než dovolují předpisy.
Operátor Uskov při vyšetřování doslova řekl:
"Často nepovažujeme za potřebné doslovné plnění směrnic - to bychom se do nich doslova zamotali."
Uskov dále poukázal na fakt, že během výcviku operátorů slyšeli znovu a znovu, že jaderná elektrárna nemůže vybouchnout.
Djatlov vystřídal Toptunova u řídícího pultu Borisem Stoljarčukem. Během 5 minut výkon vzroste na 200 MW.

01:22:30
Operátor Leonid Toptunov si nechává vypsat počítačem stav reaktoru a zjišťuje, že počet regulačních tyčí v aktivní zóně odpovídá necelé polovině povolené hodnoty. Po tomto zjištění měli operátoři okamžitě odstavit reaktor - ještě to stále bylo možné. Rozhodli se však pokračovat dále.

01:23:04
Test začíná. Poslední osudové chyby se operátoři dopustili tím, že zablokovali havarijní signál, který by při uzavření přívodu páry na turbínu automaticky odstavil reaktor. Následně uzavřeli přívod páry - turbína byla odpojena a experiment začal. Reaktor dál běžel na výkonu 200 MW tepelných, podstatně se však snížil průtok chladící vody, rostla její teplota i tlak. Reaktor byl ve stavu, kdy se s rostoucím množstvím páry zvyšovalo množství neutronů v aktivní zóně. Tlak páry začal zvedat 350 kilogramové uzávěry palivových tyčí.

01:23:40
Teď už se katastrofa neodvratně blížila. Výkon v reaktoru rychle roste. Každou sekundu se zdvojnásobuje.
"Musíme spustit AZ-5, abychom snížili výkon.", křikl Akimov
"Spouštím havarijní ochranu", odpověděl Toptunov a natáhl ruku k červenému tlačítku AZ-5.
Po stisknutí tlačítka se do aktivní zóny reaktoru začaly zasouvat všechny regulační tyče, které se do té doby nacházely v prostoru nad reaktorem a také tyče havarijní ochrany. Ty však byly téměř všechny úplně vytaženy z aktivní zóny a jejich účinek byl proto příliš pomalý na to, co se v reaktoru dělo. Nejprve do zóny pronikly ty pokovené konce tyčí, které reakci v reaktoru urychlí (!!!) kvůli odvodnění kanálů systému řízení a ochrany. Špičky tyčí vnikly do reaktoru, ve kterém se už chladící voda měnila v páru a rychlost reakce rostla. Výsledkem toho byl nárůst teploty aktivní zóny. Ke správnému účinku tyčí nedošlo. Některé tyče se ani zasunout nemohly, protože dráha pro jejich zasunutí byla zdeformovaná teplem. Toptunov, Djatlov, Akimov, Stoljarčuk jsou zmateni. Ze strany centrálního sálu jsou slyšet různé údery.

01:23:44


EXPLOZE



Poté došlo po sobě ke dvěma mohutným výbuchům. Reaktor byl přetlakován tak, že pára odsunula horní betonovou desku reaktoru o váze 1000 tun. Do reaktoru vnikl vzduch a reakcí vodní páry s rozžhaveným grafitem vznikl vodík, který vzápětí explodoval a rozmetal do okolí palivo a 700 tun radioaktivního hořícího grafitu, což způsobilo požár.
Akimov, ani Djatlov v tomto okamžiku nevěří, že došlo k nehodě. Posílají dva operátory aktivní zónu zkontrolovat. Tito jsou ozářeni smrtelnou dávkou, stihnou však ještě podat zprávu o tom, co viděli. Když Akimov slyší, že reaktor je zničen, zmateně na velínu vykřikuje:
"Reaktor je v pořádku, nemáme žádné problémy."
Akimov a Djatlov neustále přikazují operátorům přidávat chladící vodu. V šoku nedokážou pochopit situaci - jsou přesvědčeni, že se nic neděje.
5 minut po explozi přichází první telefonát. Hasiči dostávají zprávu, že došlo k expolzi mezi 3. a 4. reaktorem a že hoří střecha reaktorového sálu.

02:20:00
Požár se podařilo na 4. bloku lokalizovat. Hasiči se vrhli do boje s ohněm, aby se nerozšířil na další bloky. Mezi tím z rozbitého a rozžhaveného reaktoru unikla radioaktivita. Za deset dnů uniklo od okamžiku výbuchu celkem asi 4% radioaktivity.

05:10:00
O tři hodiny později byl požár za cenu životů hasičů uhašen. Exploze vyzářila asi 300 sievertů (na běžný snímek plic potřebujeme asi 0,035 sievertů). Vzniklý radioaktivní mrak byl větrem hnán nejdříve nad Skandinávii, kterou přeletěl a vrátil se zpět do místa svého vzniku, ale ještě ve stejný den havárie změnil vítr směr a vál přes Polsko přibližně směrem na tehdejší Československo a na Rakousko. "Vlna" se odrazila od Alp a přešla naše území ještě jednou, směrem na Polsko. Druhá velká vlna zasáhla Bulharsko. Situaci ukazuje mapa v příloze

27.dubna


07:00:00
K Černobylu přijíždí generál Pikalov ve vozidle vybaveném radiační ochranou a dozimetry. Zjišťuje, že uvnitř reaktoru ještě hoří grafit, a že reaktor vydává ohromné množství záření a tepla. Krátce poté je varována sovětská vláda, která nechává ve 14:00 evakuovat přilehlé město Pripjať. Helikoptéry svrhují na reaktor 800 tun dolomitu, karbit boričitý, 2400 tun olova a 1800 tun písku a jílu.

28.dubna
Krátce po osmé hodině večerní středoevropského času se o katastrofě prostřednictvím krátké zprávy TASSu dovídá svět. Bylo vyhlášeno 30 kilometrové zakázané pásmo.

1.května
V Gomelu, Kyjevě a dalších městech v okolí Černobylu se slaví Svátek práce. Úřady tvrdí, že situace je stabilní. Později se ukáže, že tím míní fakt, že radiace od 26. dubna postupně klesá.

2.května
Požárníci odčerpávají vodu ze zásobníku pod reaktorem. Tento nebezpečný úkol plní až do 8. května. Každý dostává prémii 1000 rublů.

4.května
Do země pod reaktorem jsou vrtány díry a jimi se pumpuje tekutý dusík, který půdu zmrazí.

5.května
Evakuace Pripjati trvala týden. Den začíná rozsáhlým únikem radioaktivity - téměř stejně velkým jako 26. dubna. Únik však později prakticky úplně ustane. Dosud nebylo nalezeno přijatelné vysvětlení tohoto druhého úniku.

Situace po havárii
Zaměstnanci elektrárny si mysleli, že nastalo zemětřesení nebo že vypukla válka. Reaktor bylo to poslední, co by je napadlo. Nikdo nevěděl, co se stalo. Již v okamžiku výbuchu zahynuli dva lidé: jednoho srazila exploze z výšky a druhý uhořel. Mezi první oběti patřili také požárníci, kteří nebyli vybaveni ochrannými pomůckami, respirátory ani obleky. To se týkalo dokonce i jednotek, které sloužily přímo na elektrárně. Osudné bylo také to, že požárníci netušili, co je příčinou ohně, tedy že všude kolem nich hoří vysoce radioaktivní zbytky reaktoru. Domnívali se, že hoří střecha 4. bloku elektrárny. Zalévají trosky reaktoru vodou. Radioaktivní tavenina ale měla teplotu přes 2000° C, takže voda se při styku s ní rozkládala na vodík a kyslík, které vzápětí explodovaly. Navzdory dobrému úmyslu a vinou neinformovanosti tak hasiči situaci ještě zhoršovali. Během pěti hodin po explozi se podařilo zabránit šíření ohně na další budovy elektrárny, zejména na sousední třetí reaktor. Ten byl odstaven až čtyři hodiny po výbuchu čtvrtého reaktoru! Ještě 16 hodin po výbuchu se sám předseda komise ÚV KSSS pro jadernou energii divil, kde se vzaly kusy grafitu povalující se po celém areálu elektrárny - domníval se, že jde o materiál pro stavbu 5. a 6. bloku elektrárny, která v té době probíhala. Teprve po mnoha hodinách zjistila armáda šokující skutečnost - že úroveň radiace těchto úlomků je velmi velká. Za pouhých 15 minut byl člověk v blízkosti takového předmětu odsouzen k akutní smrti z ozáření. Vojáci, zejména piloti helikoptér, které na reaktor shazovaly písek, olovo a další materiál, nebyli zpočátku vůbec chráněni proti radiaci. Trvalo tři dny, než armáda svépomocí vybavila helikoptéry alespoň základním stíněním, které chránilo posádku.
Akimov zemřel 15 dnů a Toptunov 17 dnů po nehodě. Oba zemřeli na nemoc z ozáření. Tvrdý muž v tvrdém režimu A. S. Djatlov, který dostal velkou dávku záření (už podruhé, poprvé při nehodě jaderného reaktoru v ponorce) přežil. Djatlov a Fomin byli odsouzeni k deseti letům vězení za nedodržování bezpečnostních předpisů. Koncem roku 1990 však byli oba propuštěni. Djatlov žil do roku 1995, kdy zemřel na infarkt. Chybu nikdy nepřipustil. Fomin stále žije (2006).

Následky
Jaké byly bezprostřední následky? V jaderné elektrárně bylo v době havárie přes 400 zaměstnanců, tento počet se ještě zvýšil o hasiče. Zahynulo 31 lidí, z toho 28 na následky z ozáření a tři na následky zranění při výbuchu. Akutní nemocí z ozáření různého stupně bylo postiženo 203 lidí. Z okruhu 30 km od elektrárny a dalších silně zamořených oblastí bylo evakuováno 116 000 obyvatel. Prvomájové dny v hlavním městě Ukrajiny Kyjevě (asi 90 km od JE Černobyl) patřily v jeho historii k nejčistším. Od rána do noci projížděly ulicemi kropící vozy a neúnavně splachovaly z asfaltu prach obsahující radioaktivitu. U všech vchodů do obytných domů, úřadů, obchodů i kostelů ležely vlhké hadry a lidé si o ně dlouze čistili podrážky svých bot. Za lístek na rychlík do Moskvy, který stál 15 rublů, se platilo 100 i více. Reakce odpovědných orgánů na havárii a její důsledky byly v prvních dnech velmi neuspořádané a v některých směrech až trestuhodně nedbalé, zejména pokud jde o podávání objektivních informací. Mezi lidmi panovala obrovská nedůvěra k úřadům. Nikdo nevěděl co se děje a co je pravda. Nejčastěji se hovořilo o konspiraci KGB, o pokusech na lidech, o invazi mimozemšťanů apod. Mnoho lidí v nejvíce zamořených oblastech obdrželo významné dávky (někteří až dvacetkrát více než obdrží během jednoho roku průměrný člověk kdekoli na Zemi, tedy přepočteno na dny to znamená, že někteří byly ozáření během výbuchu 7308 krát více než jiný den). Určení případných pozdějších následků je však složité, avšak platí, že jakýkoliv přírůstek obdržené dávky znamená určité zvýšení pravděpodobnosti vyvolání rakoviny. Úmrtnost se v obci zasažené explozí zvýšila až třikrát. Přes 40 tisíc dětí trpí nemocí štítné žlázy, dvanáctkrát se zvýšila onemocnění anémií, velmi vzrostl výskyt leukémie. Na Ukrajině bylo touto havárií postiženo 1,5 mil. lidí včetně 250 000 dětí, v Bělorusku žije 1,2 mil. lidí na zamořeném území a asi 3,5 mil. osob v oblastech se zamořenou půdou.




Při jaderném výbuchu se uplatňuje tzv. okamžité záření neutronů (během 10-6 sekundy). Potom následuje počáteční gama záření (během prvních 10 sekund). Epicentrum výbuchu a radioaktivní mrak jsou zdrojem reziduálního záření. Záření na člověka působí jako stresor. Při velkém ozáření (několik desítek sievertů) dochází k velkým změnám v mozku a k těžké poruše vědomí. Silně postižená je i trávicí soustava. Ozářený umírá během několika hodin. Při středním ozáření (jednotky sievertů) dochází u ozářeného k vodnatým průjmům s příměsí krve, zvracení, k dehydrataci a ledvinovému selhání. Ozářený obvykle umírá 1.-2. týdny po ozáření. Slabší ozáření postižený zpravidla přežívá - trpí však krvácivým syndromem a anémií.
Ozáření u postižených způsobuje obvykle ztrátu ochlupení, pocení, ztrátu chuti, vředy, vzestup tělesné teploty, selhávání krevního oběhu, ledvinové selhávání, radiační popálení kůže (zčernání kůže) a poškození zraku. Nejcitlivější jsou na záření buňky kostní dřeně, buňky střeva, buňky zárodečných žláz a buňky kožní. Naopak odolné proti záření jsou buňky nervové, svalové, kostní a pojivové.





Sopky

23. srpna 2007 v 11:12 | Sopky
Sopka nebo-li vulkán je místo, kde láva a sopečné (vulkanické) plyny vystoupí na zemský povrch, ať již na souši nebo pod vodou. Většina sopek mívá sopečný kužel tvořený utuhlou lávou nebo sopečnými vyvrženinami neboli viz pyroklastickými horninami, které obklopují kráter. Kráterem neboli sopečným jícnem rozumíme kotlovité nebo nálevkovité stí sopouchu (sopečného komínu), tj. přívodné cesty, kterou magma stoupá k povrchu. Sopky lze dělit podle nejrůznějších hledisek, např. na činné (aktivní) a vyhaslé, na monogenní (vzniklé jedinou sopečnou fází) a polygenní (vzniklé větším počtem fází oddělených obdobími klidu). Sopečná činnost může být vázána na jediný kráter, tzv. centrální, jindy si lávy a plyny prorazí další cesty k povrchu a vznikají tzv. adventivní krátery (sopky); vytvoří-li se ve vrcholové části sopky, nazývají se parazitické. Přívodovými cestami kromě jícnů mohou být i různé pukliny a zlomy, podél nichž jsou sopky seřazeny (puklinové neboli lineárně uspořádané sopky). Tyto pukliny se někdy staly přívodovými cestami velikého množství zvláště bazických láv, široko se rozlévajících (tzv. platóbazalty, bazalt). Původní tvar sopek mohl být druhotně značně pozměněn jak pozdějšími explozemi nebo tektonickými poklesy (kalder), tak činky eroze. Tvar sopek je zásadně ovlivňován složením lávy: bazické lávy jsou řídce tekuté a vytvářejí především lávové proudy, zatímco kyselé lávy jsou mnohem viskóznější a za explozivních fází bývají rozmetány za vzniku pyroklastických uloženin. Podle těchto kritérií se rozeznávají čtyři základní typy sopek.

1. havajský - ploché sopky o velkém průměru, tvořené řídce tekutými bazaltovými lávami; sopečné exploze nejsou hojné, vzniká málo pyroklastik, v kráteru někdy bývá lávové jezero;
2. strombolský - pravidelný stratovulkán, tj. vrstevnatý sopečný kužel složený ze střídajících se lávových proudů a vrstev pyroklastik (sopečné bomby, lapilli, sopečný písek a popel);
3. vulkánský - produkované kyselejší lávy jsou podstatně viskóznější a jsou neustále rozrušovány explozemi plynů, takže sopečné kužely se téměř cele skládají z pyroklastik;
4. peléský (katmajský) - charakterizovaný výstupem velice viskozní lávy, vytlačované z kráteru v podobě žhavé jehly, často za současného vzniku žhavých popelových mračen (nuées ardentes), valících se po svahu sopky dolů.
Tvoří-li vytlačená láva strmá a zakulacená tělesa, mluví se o sopečném dómu. Existují další, zejména přechodné typy, neboť ráz sopečné činnosti se může postupně měnit. Velmi rozsáhlá je i podmořská sopečná činnost (tektonik globální), v mělkovodním prostředí provázená nikem velkého množství vodní páry a granulací láv za vzniku různých hyaloklastitů, polštářových láv a tufitů (v. j. h. ). Při výlevech lávy ve velkých hloubkách (tj. za velkých tlaků), na rozdíl od suchozemských výlevů, jsou lávy málo pórovité. Specifickým typem sopečné činnosti jsou prudké exploze vedoucí k vytvoření výbuchového hrdla bez výraznějšího sopečného kužele; to jsou tzv. maar. Průvodním jevem sopečné činnosti jsou různé plynné exhalace unikající z kráteru i tuhnoucí lávy, často i po ukončení sopečné činnosti (fumarol). Kromě fumarol patří k postvulkanickým jevům i gejzír, horké prameny a jezírka i viz bahenní sopky. Sopečná činnost zce souvisí s orogenetickými pohyby. Dnešní sopky jsou hlavně soustředěny ve velkém cirkumpacifickém orogenetickém pásmu, v oblasti východoafrického riftu (v příkopové pro-padlině), podmořské sopky ve viz Středoatlantském hřbetu atd. U nás sopečného původu jsou např. Doupovské hory, České středohoří, v SR rozsáhlá sopečná pohoří středního a východního Slovenska. vulkanismu, magma, magmatické horniny.










Černá díra

23. srpna 2007 v 11:06 | Černá díra
Černá díra není vidět. Skrývá se uvnitř tzv. "horizontu událostí", sféry, která ji obklopuje a kde je prostor tak zakřiven, že ani světlo nemůže uniknout. Všechno co do sebe černá díra vtáhla, zůstává pohřbeno uvnitř. Horizont také brání vnějšímu pohledu na fyzikální singularitu, ketou má díra ve svém středu.


Pokud raketa překročí "únikovou rychlost" 11 kilometů za vteřinu, vymaní se ze zemské gravitace a odletí do volného vesmíru. Úniková rychlost závisí na gravitační hmotonosti. K úniku ze Slunce je třeba rychlosti 620 km/s, neutronová hvězda by vyžadovala 200 000 km/s.
V roce 1783 si anglický astronom John Michell uvědomil že pokud by hvězda byla dostatečně těžká, byla by odpovídající úniková rychlost vyžší než 300 000 km/s, tedy než rychlost světla. Světlo by nemohlo uniknout a hvězda by tudíž byla neviditelná.
John Michell považoval světlo podle Newtonovy teorie za proud částic a představoval si, že gravitace bude stahovat světlo hvězdy spátky. Npsal o tom že: "všechno světlo vyzářené takovým tělesem přinutí jeho vlastní gravitační síla k návratu".
Michellovy představy však nebyly v pořádku protože rychlost světla se vlivem gravitace nemění, ale jeho základní závěr byl správný. V Einšteinově obecné teorii relativity světlo věrně sleduje zakřivení prostoru v okolí hmotných těles. Kolabující hvězda s hmotností několikrát vyšší než hmotnost Slunce vytvoří tzv. "studnu", z níž se světlu stále hůře uniká. Nakonec se světlo ocitne zcela v pasti a hvězda se stává "černou dírou".
Na možnost takového gravitačního kolapsu poukázal jako první v roce 1939 Robert Oppenheimer. Domníval se však, že je to jen kuriozita v řešení relativistických rovnic a nemá žádný vstah k realitě. Opustil tuto problematiku a nadále pracoval jako jeden z vedoucích projektu vývoje americké atomové bomby. S výjimkou malé hrstky nadšenců fyzikové na černé díry téměř zapoměli až do počátku 60. let, kdy nová pozorování odhalila daleko ve vesmíru mohutné gravitační zdroje, pro které se těžko hledalo vysvětlení.
S pojmem "černá díra" přišel v roce 1969 americký teoretický fyzik John Wheeler. Wheeler se jednou vyjádřil že "černá díra nemá vlasy", tedy že z černé díry nemůže za žádných okolností nic vylétnout.
V téže době dokázali Roger Penrose a Stephen Hawking z univerzity v Oxfordu, že černá díra obsahuje relativistickou singularitu, "bod nula", kde vznikají nekonečné hustoty.
Hodiny, které by padaly do černé díry, by pro vnějšího pozorovatele šli stále pomaleji, postupně by byly stále červenější a hůř viditelné, až by zcela zmizely. Protáhlé objekty by gravitační síly v blízkosti černé díry roztrhaly na kusy, protože síla na straně bližší k díře by byla mnohonásobně větší než síla na straně vzdálenější.
Hvězdy větší než desetinásobek hmotnosti Slunce čeká osud černé díry. Samotná černá díra je syce neviditelná, ale může nastat případ kdy se ocitne v blízkosti jiné hvězdy a rotuje s ní v tzv. "spirále smrti". Bylo pozorováno několik kandidátů na černou díru, jedním z nejvážnějších je Cygnus X-1, vzdálená 6 500 světelných let. Astrofyzikové si představují že vysává hmotu z hvězdy s níž tvoří dvojhvězdu, a tím vytváří mohutný zdroj rentgenového záření. Černé díry jsou možná i v centru většiny galaxií a vytvářejí společný hrob pro mnoho hvězd starších generací.



Tunguzský meteorit

23. srpna 2007 v 11:02 | Meteorit

30. června 2009 uplynulo sto jedna let od pádu takzvaného tunguzského meteoritu. Záhadné těleso, které roku 1908 zpustošilo pořádný kus Sibiře, aniž by po sobě zanechalo jediný úlomek, asi není třeba představovat - o tunguzském meteoritu slyšel snad každý. Vědci tvrdí, že podivná katastrofa je dnes již spolehlivě vysvětlena, přesto je tu řada faktů, které do jejich teorií nezapadají.
Tunguzský meteorit už byl vydáván za úlomek komety, nebo planetky, miniaturní černou díru, kousek antihmoty, tajnou továrnu neznámého génia na výrobu atomové pumy, kosmickou loď mimozemšťanů i laserový signál od obyvatel cizí hvězdy. A každá z těchto teorií byla "bezpečně prokázána".

Zářící obloha
Dnes se má za to, že těleso, které 30. června roku 1908 explodovalo nad centrální částí Sibiře, přiletělo od jihovýchodu a před svým dramatickým zánikem urazilo v atmosféře nejméně tisíc kilometrů. Doprovodné jevy této katastrofy se ovšem meteoritu příliš nepodobají: exploze způsobila vznik ohnivého sloupu a obrovského oblaku kouře, který vystoupil do výšek desítek kilometrů, a způsobila zemětřesení o síle 5 stupňů Richterovy stupnice, které bylo zaznamenáno i v Anglii. Exploze měla sílu odpovídající tisícovce hirošimských pum. Následující noc byla obloha v celé Evropě pokryta svítícím prachem, takže se dalo nejen číst, ale dokonce i fotografovat na tehdejší nedokonalé fotografické desky.
Nejpodivnější ovšem byla podoba místa dopadu. Když sem konečně po letech dorazila výzkumná expedice, nenašla očekávaný kráter, ani sebemenší zbytek předpokládané planetky, ale jen pokácený a sežehnutý les na ploše větší než 2000 čtverečních kilometrů. V oficiální věda nepovažovala tuto událost za nic mimořádného. Část badatelů se domnívala, že šlo o asteroid, aniž by je znepokojovalo, že se nenalezl sebemenší úlomek. Zbytek předpokládal, že se jednalo o kometu z vodního ledu (snad úlomek odštěpený z Enckovy komety), která se po explozi vypařila. Druhá hypotéza sice působí logičtěji, nepotvrdilo ji však matematické modelování. Proto dnes převažuje názor, že šlo o asteroid, který měl průměr okolo 30 metrů a hmotnost přibližně tisíc tun. Měl explodovat ve výšce 8 kilometrů a jeho jedinou stopou prý jsou mikroskopické silikátové kuličky, které se na místě katastrofy nacházejí ve velkém množství.

Něco je jinak
Nejpodezřelejší na celém případu je naprostá absence kráteru i prokazatelných úlomků kosmického tělesa. Například "pachatel" známého Velkého meteorického kráteru v Arizoně, měl řádově podobné rozměry, jako předpokládané tunguzské těleso - přesto po sobě poctivě zanechal bytelný kráter (průměr 1,2 kilometru, hloubka 225 metrů) i hmotné pozůstatky. V moderní době také spadlo několik velkých meteoritů blížících se rozměry tunguzskému, po žádném však nezůstala světélkující obloha a podobné efekty - zato kráter a úlomky vždy.
Jsou zde i další podivné indicie. Některá svědectví místních obyvatel naznačovala, že těleso v posledních okamžicích několikrát změnilo směr svého letu, který byl prakticky rovnoběžný se zemským povrchem. Také výsledky různých vědeckých měření na místě katastrofy si v udávaném směru letu často protiřečí. Uvedený jihovýchod je jen nejčastější kurs udávaný badateli, zatímco jiní neméně tvrdošíjně obhajují směr jižní, nabo západní. Ruský vědec A. Zolotov navíc vypočítal, že v posledních okamžicích před katastrofou těleso letělo rychlostí pouhých 1 až 2 kilometry za vteřinu. Vzhledem k rychlosti 45 km za vteřinu, jíž se obvykle asteroidy pohybují vesmírem, tedy muselo brzdit i nějak jinak než jen třením o vzduch...
Podle měření také vykazovalo místo katastrofy zvýšenou radioaktivitu. Mladé stromy, které později vyrostly na kmenech padlých při katastrofě, prý jevily značné anomálie. Ruský spisovatel Kazancev proto již v 50. letech přišel s hypotézou, že tunguzský meteorit byl ve skutečnosti kosmickou lodí cizí civilizace poháněnou jadernými motory. Právě jejich exploze v poslední fázi přistávacího manévru měla mít na svědomí pozorované jevy i dokonalé odstranění sebemenších stop po korábu. Doměnka měla živý ohlas - kladný u laiků, záporný u vědců.

Pověsti a dohady
Problém tunguzského meteoritu spočívá mimo jiné v tom, že první expedice vedená Leonidem Kulikem dorazila na místo katastrofy až roku 1927 (tedy bezmála dvě desítky let po události) a měla velmi primitivní vybavení. Dokonalejší průzkum proběhl až po druhé světové válce, to už však zdejší příroda zahladila všechny stopy. Ani tehdy se sem však nedostali žádní západní vědci. O to víc místa tedy zůstalo pro nejerůznější pověsti, dohady a spekulace. S prvními přišli již domorodí obyvatelé, Evenkové. Ti považovali místo katastrofy za prokleté a jen neradi se nechávali přesvědčit, aby provázeli Rusy na jejich expedicích. Mezi nimi se také rychle rozšířily pověsti o tajemných světélkujících kamenech, které se v místě dopadu občas nacházejí. Žádný vědec je však nikdy nenašel.
Své legendy a pověsti ovšem má i moderní věda. Několik amatérských astronomů a laických pozorovatelů den před katastrofou údajně na obloze zahlédlo podivné trubkovité těleso pohybující se velkou rychlostí. Jeden ruský časopis uveřejnil fotografii obrovského meteoritu ležícího uprostřed sibiřského lesa - autora, ani místo, kde byla pořízena, se však nepodařilo vypátrat. Mezi nálezy jedné z expedic na místo katastrofy má být údajně i kus kovu z neobvyklé slitiny. Čas, který od podivné exploze uplynul, stejně jako drsné sibiřské podmínky, neúprosně ničí všechny případné stopy. Tunguzský meteorit se postupně stává legendou, jejíž poctivé a seriozní objasnění bude stále těžší.





Jak by vypadala Země bez lidí?

23. srpna 2007 v 10:59 | Země bez lidí
My lidé škodíme Zemi jako žádný jiný tvor. Jak dlouho by se příroda vzpamatovávala, kdyby lidé náhle zmizeli? Nad tím se zamýšleli vědci různých oborů v New Scientist.
Lidé jsou vládci Země. Města, pole a pastviny pohltily více než třetinu půdy na zemském povrchu, necháváme za sebou vykácené lesy, rozorané stepi, vysušené mokřady, přehrazené řeky, zabitá, utýraná či zanedbaná zvířata. Zavlékáme křížem krážem zeměkoulí dosud cizí zvířata i rostliny, jiné druhy kvůli nám vymírají. To vše korunujeme miliardami tun jaderného a chemického odpadu, zplodin a plynů, které ukládáme do země, vypouštíme do řek a do atmosféry. Kdyby mohli, ostatní živí tvorové by určitě hlasovali pro to, abychom my, lidé, z planety zmizeli.
Představme si to. Že by všech 6,5 miliardy lidí ze dne na den opustilo Zemi a zmizelo beze stopy, třeba do obřího nápravného zařízení v jiné galaxii. Jak dlouho by trvalo, než by zmizely veškeré stopy lidské civilizace? Nebo jsou některé zásahy nezvratné? Nad tím se zamyslela řada vědců, které oslovil vědecký časopis New Scientist.


Zeměkoule zhasne
Podle některých odhadů je světelně znečištěno 85 procent oblohy nad zeměmi Evropské unie, 62 procent v USA a nad Japonskem září 98,5 procenta nočního nebe. Čtyřiadvacet, možná osmačtyřicet hodin by trvalo, než by nastal velký black out způsobený nedostatkem paliva v elektrárnách, odhaduje v New Scientist Gordon Masterton, předseda Britského stavebního ústavu v Londýně. Větrné elektrárny a solární panely by ještě nějakou dobu automaticky udržovaly osvětlení, ale po výpadku distribuční sítě by i tyto zdroje energie, stejně jako vodní čerpadla, čističky odpadních vod a další zařízení lidské společnosti, umlkly - nejpozději za několik týdnů či měsíců.


Moderní stavby jsou dnes projektovány podle New Scientist na 60 let, mosty mají předpokládanou životnost 120 let a přehrady 250 let - ale za předpokladu, že je někdo udržuje, čistí, zpevňuje praskliny a opravuje. Bez toho se budou stavby všeho druhu rozpadat daleko rychleji.

Město duchů
Zvláštní, dramatickou kapitolu představuje několik set jaderných elektráren. Co by se stalo, kdyby zmizel člověk? Jaderný odpad uložený v dlouhodobých úložištích z betonu a kovu má vydržet tisíce let, až do doby, kdy radioaktivní palivo přestane "zářit". Ale co elektrárny a aktivní reaktory? "Když se vypaří nebo unikne voda, která ochlazuje reaktor," líčí geolog z Michiganské univerzity Rodney Ewing, "reaktor se může roztavit. Přitom se uvolní značné množství radioaktivity. Účinek však nebude tak strašný, jak si mnozí asi představují," dodává. I zde poslouží příklad Černobylu. V oblasti po výbuchu dvacet let poté nepanuje jaderná poušť, ale živoucí ekosystémy. První léta po katastrofě to bylo území myší a potkanů, zdivočelých psů. Ale brzy se začalo dařit i dalším druhům fauny. Dnes žijí na tomto území velká stáda divočáků a comeback tu zažívají i velké šelmy, například vlci.



V teplejších vlhkých krajích by se příroda ujala znovu své vlády ještě daleko rychleji. Podle simulace kanadského ekologa Brada Stelfoxe by za 50 let v kanadských lesíchnebylo vidět už 80 procent silnic a potrubí, do 200 let by zbylo pět procent. Tam, kde lidé vykáceli původní lesy a na jejich místě se dnes rozkládají plantáže například smrkových monokultur nebo lány kukuřice a rýže, bude obnova přirozených ekosystémů trvat déle. Některé však nebudou schopny návratu do stavu "před člověkem" už nikdy. Zavlečené invazivní druhy obsadily pevně nová stanoviště a budou dál úspěšně bránit návratu původních druhů. Králík v Austrálii či plevelná tráva jako sveřep střešní už nepotřebují pomoc člověka, budou se dál šířit a ničit původní přírodní společenstva.

Zdivočelí potomci domestikovaných zvířat a rostlin by také patrně zůstali už trvalou součástí ekosystémů. Vysoce zdomácnělé a vyšlechtěné druhy dobytka, pšenice, všemožné rasy psů by se zřejmě během dalšího vývoje vrátily k méně specializovaným formám. Smečky pudlů by asi po zeměkouli dlouho neběhaly, šanci mají spíš voříšci, jak soudí biolog Ronald Chesser z Texas Tech University.

Naše zmizení by však nemuselo znamenat úlevu pro všechny zástupce živočišné říše, dodávají biologové. Pro některé, jako třeba gepardy či kalifornské kondory, už je pozdě, jejich populace již klesla pod kritickou mez. Vcelku však by byla bilance pro zvířecí druhy pozitivní a planeta bez lidí, ať už souš nebo oceány, by byla rozhodně pro život přívětivějším místem.


Poslední stopa - plasty
Sečteno: trvalo by nanejvýš několik desítek tisíc let, než by zcela zmizely téměř všechny stopy dnešní lidské nadvlády nad přírodou. Kdyby Zemi za dalších sto tisíc let navštívily bytosti z vesmíru, nenašly by téměř žádné známky vyspělé civilizace. Jen fosilní záznamy by prozradily masové vymírání v naší době. Na přítomnost dávno ztracené inteligentní civilizace by zřejmě upozornily kostry velkých dvounohých opic, některé spálené, některé pohřbené se zlatými zuby a šperky. A kdyby mimozemšťané narazili na některou z dnešních skládek, nacházeli by kousky umělých hmot a skla, možná i papíru. Usazeniny na dně oceánů by obsahovaly vrstvy bohaté na těžké kovy a radioaktivní prvky. Atmosféra by vykazovala přítomnost několika plynů, které se nevyskytují v přírodě přirozeně. Během několika milionů let eroze a možná další doba ledová zahladí poslední stopy. Jen vesmírem ještě možná budou putovat rádiové vlny, pomocí nichž teď hledáme mimozemské civilizace...

Pokud by se pak na Zemi vyvinul další inteligentní druh - a to rozhodně není jisté - nemusel by jednou vůbec tušit, že jsme tu žili my, lidé. Země na nás zapomene pěkně rychle.

A co škodliviny ve vodách, půdě a ovzduší? Miliony tun chemikálií, jedovatých či skleníkových plynů? Plasty, sklo, papír? Oxidy dusíku, síry a škodlivý přízemní ozon podle expertů vyprchají během několika týdnů. Sloučenin chloru, fosfátů, dioxinů, pesticidů a jiných jedů se bude příroda zbavovat déle. "Většinu oxidu uhličitého, který vzniká při spalování fosilních paliv, by pohltil za stovky, tisíce let oceán, ale koncentrace CO2 by ještě tisíc let zůstávala nad předindustriální úrovní," tvrdí Susan Solomonová, z NOAA (americký Národní úřad pro oceán a atmosféru). Globální oteplování planety by pokračovalo.

Velkou neznámou by byl osud metanu, dalšího skleníkového plynu, jehož obří zásoby čekají na dně moří a v permafrostu (trvale zmrzlá půda), který začíná tát.Nedobrovolný experiment, který napovídá, jak se rozpadá opuštěné lidské sídlo, už máme - město Pripjať u Černobylu. Postupně chátrající budovy zarůstají rostlinami, pod tlakem jejich kořenů praská beton i cihly. Zeleň útočí všude. Nikdo neopravuje trhliny ve zdi, střechy... Nicméně rozpadlé budovy a ruiny z betonu vydrží tisíce let. I zbořené chrámy a města dávno zaniklých starověkých civilizací ukazují, že tři tisíce let je krátká doba. Stejně tak i stopy po naší civilizaci budou na Zemi patrné ještě za mnoho tisíc let."Smutná pravda je, že jakmile by lidé zmizeli z dohledu, planeta hned začne vypadat lépe," připouští biolog John Orrock z Národního centra pro ekologickou analýzu a syntézu v kalifornské Santa Barbaře. Příroda se dokáže rychle zotavovat. Pole a pastviny se znovu změní ve stepi, lesy z plantáží na dřevo v divočinu, vrátí se do nich šelmy a další divoká zvěř. Vzduch a voda se díky svým samočisticím schopnostem začnou pomalu zbavovat chemikálií a jiných škodlivin, silnice a města se začnou rozpadat v prach. Jestli by však něco bylo patrné hned, dokonce již z oběžné dráhy, tak náhlá tma. Umělé světlo, které noc co noc září z velké části planety, by počalo zhasínat, země by potemněla.




Boží oko

23. srpna 2007 v 10:40 | Boží oko
Tato fotografie je velmi vzácná. Zachytila ji NASA hubblovým teleskopem. Boží oko. Tak se jmenuje tento úkaz, který se objeví jen jednou za 3 000 let.
Tato fotografie, prý způsobila spoustu zázraků v lidských životech. Prý, když se díváte na Boží oko a vyslovíte své přání, již během jednoho dne zaznamenáte změny ve svém životě. Můžete to zkusit..

Tapety na plochu

22. srpna 2007 v 21:44 | Tapetky

Fotečky

22. srpna 2007 v 21:40 | Fotešššky
Josh Holloway
Josh Holloway
Josh Holloway
Josh Holloway
Josh Holloway
Josh Holloway
Josh Holloway
Josh Holloway
Josh Holloway
Josh Holloway
Josh Holloway
Josh Holloway
white rabbit - Josh Holloway - Flixster Photo
Josh Holloway - Flixster Photo
leather - Josh Holloway - Flixster Photo
iconic - Josh Holloway - Flixster Photo
Josh Holloway - Josh Holloway - Flixster Photo
Josh Holloway - Josh Holloway - Flixster Photo
rising sun - Josh Holloway - Flixster Photo
Josh Holloway - Flixster Photo
Josh Holloway - Flixster Photo
martial - Josh Holloway - Flixster Photo
Josh Holloway - Flixster Photo
Josh Holloway - Josh Holloway - Flixster Photo
Sawyer - Josh Holloway - Flixster Photo
Josh Holloway - Josh Holloway - Flixster Photo
Josh Holloway - Josh Holloway - Flixster Photo
Josh Holloway - Flixster Photo

Rozhovor

22. srpna 2007 v 21:30 | Rozhovorek
Také byste s ním s radostí ztroskotala na opuštěném ostrově? Čtěte, co má Josh Holloway se Sawyerem společného a v čem se liší.

Co má Josh opravdu rád

* Nejlepší film: Osvícení od Stanleyho Kubricka
* Nejmilejší barva: tmavě modrá
* Nejoblíbenější jídlo: smažené kuře a čokoládový dort
* Rodina: Má tři bratry a tvrdí, že všichni vypadají lépe než on. Tak to si snad ani jejich rodinnou fotografii nepřejte vidět!
* Nejhrůznější zážitek: Před rokem Joshe a jeho ženu přepadl v domě lupič s pistolí. Sebral peníze, kreditní karty a mercedes.
* Narozeniny: Josh přišel na svět ve stejný den, kdy Neil Armstrong přistál s Apollem 11 na Měsíci - 20. 7. 1969.
* S kým by si nejraději zahrál: S Jackem Nicholsonem, Clintem Eastwoodem, Christianem Balem a Hughem Jackmanem.
* Co dělá ve volném čase: Rybaří, jezdí na snowboardu, chodí na motokros nebo hraje na kytaru.

Dbá o sebe

Kvůli roli Sawyera si musel Josh nechat narůst dlouhé vlasy a přestat se skoro holit. Hodně se psalo, že zanedbanou bradu a vlající kštici nesnáší. "Není to pravda. Háro se mi líbí, jen se s ním těžko žije ve větru," vysvětluje. Také musel zapracovat na svém těle, takže sportuje a drží dietu. "Nemučím se tím, že bych se vyhýbal jídlům, která mám rád. Jen si po čokoládě trochu víc zacvičím," směje se blonďatý krasavec.

Rád chodí nahý

Seriál Ztraceni se točí na Havaji, kam se také všichni herci museli dočasně přestěhovat. Místní bulvární novináři ve spolupráci s policií filmový štáb vytrvale pronásledují. Každý druhý den si o některém z herců můžete přečíst zprávu, že řídil v opilosti, nedodržoval rychlost nebo měl prošlé pojištění. "Jsme snadné cíle. Za prvé se ostrov dobře hlídá a za druhé nás všichni znají. Ať raději chytají skutečné zločince," rozčiluje se Josh.

Přitom senzacechtiví novináři si mohli smlsnout na mnohem pikantnějším soustě. Josh spolu s Matthewem Foxem (Jack) a Dominikem Monaghanem (Charlie) se totiž veřejně přiznávají k lásce k nudismu. Producenti seriálu jim ale ze strachu před paparazzy ukrytými v křoví přikázali schovat zadky do plavek.

Miluje ženy

Na rozdíl od Sawyera, který se kromě jiného živil tím, že pospával s manželkami boháčů, které následně okrádal, se Josh k ženám chová slušně. A přestože vypadá zatraceně přitažlivě, zůstává věrný jediné ženě. Před skoro třemi roky se totiž po šestileté známosti oženil s Yessikou Kumal, vedoucí jednoho butiku v Los Angeles. "Vždycky jsem stál o dlouhodobé vztahy. V manželství se cítím uvolněný a v pohodě," ujišťuje Josh.

Navzdory manželskému blahu se ale nevyhnul třaskavému flirtu se svou hereckou kolegyní Evangeline Lilly, představitelkou Kate. "Josh vůbec nepozná, že s někým koketuje. Právě díky tomu působí tak přirozeně a roztomile a dává ženám pocit výjimečnosti. Prostě pravý gentleman," popsala ho Evangeline.

Začínal u mrtvých kuřat

Josh nepatří mezi celebrity, které jako startovací plošinu své kariéry použily rodinné jméno nebo tatínkovy známosti. Vyrůstal bez televize v prostém domě v Georgii. Dodnes stěží zvládá poslat e-mail. Rodina předpokládala, že si podobně jako další kluci v sousedství brzy najde nějakou špatně placenou fušku, ožení se a tiše zestárne. V patnácti si začal vydělávat jako sběrač mrtvých kuřat na farmě.

O dva roky později ho ale od vyhledávání pošlých opeřenců zachránila nabídka, aby vystoupil na módní přehlídce jako model. Josh si brzy ze zaprášeného jižanského mola proklestil cestu až na přehlídky špičkových světových návrhářů. V šestadvaceti se přestěhoval do Los Angeles, aby se stal hercem. Osm let paběrkoval roličky v neúspěšných televizních show, než dostal roli Sawyera, která ho katapultovala zpět na obálky módních časopisů. Tentokrát ovšem coby veleúspěšného herce!

Životopis

22. srpna 2007 v 17:25 | Josh
Drsný hezoun vypadá, jako kdyby právě sesedl z koně někde na zapadlé texaské farmě. Za modelovým zevnějškem je však něco více. Joshua Lee Holloway se sice narodil 20. července 1969 v Kalifornii, jeho rodina se však brzy přestěhovala do zapadákova někde v Georgii.

Cesta zpět mezi světla ramp trvala Joshovi přes třicet let a vedla přes tři bratry, sbírání mrtvých kuřat na farmě a zasekla se na dlouhá léta na modelingovém molu. Dnes ho zdobí titul jednoho z padesáti nejkrásnějších lidí světa (People 2005), přesto on sám s typicky Sawyerovskou pózou tvrdí, že seriál "Ztraceni" ("Lost") mu přinesl akorát dlouhé vlasy a jižanský přízvuk, tedy dvou věcí, které nemá rád a snažil se jich dlouhá léta zbavit.

Sám však musí uznat, že před tajemným ostrovem v televizi či filmu vymetal jen ty nejtmavější kouty. I dnes má dostatek času na svou manželku Yessicu a na své koníčky, kam patří třeba snowboard nebo motokros.